Bílina
Příspěvky
Z kroniky města
21. 4. 2011
Poloha, vznik a historie Bíliny
Město Bílina se rozkládá v údolí stejnojmenné řeky, v půli cesty mezi Mostem a Teplicemi v Ústeckém kraji. Je obklopené vrchem Chlum, na západě se táhnou svahy vrchu Kaňkova. Na jihu se vypíná hora Bořeň, která svým vzhledem připomíná ležícího lva. Bílina má rozlohu 32,41 km² a čítá 16 626 obyvatel. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou.
Název města vznikl z přídavného jména bílý (bielý) a termín Bielina měl původně označovat bílé, tedy bezlesé místo, nebo protékající bílou řeku. Bílina leží v kraji, kde sídlil slovanský kmen Lemuzů, kteří bojovali jako spojenci Čechů proti Lučanům v legendární lucké válce.
Někdy na konci 10. století zde byl vybudován přemyslovský hrad. Ten byl odkryt a prozkoumán archeology na místě dnešní zámecké zahrady. První písemná zpráva o Bílině pochází z nejstarší české Kosmovy kroniky v líčení války mezi Břetislavem I. a německým císařem Jindřichem III. Před polovinou 13. století vybudoval Ojíř z Fridberka nový hrad, v jehož podhradí bylo také založeno město s hradbami a třemi branami. Kolem roku 1420 držel Bílinu Albrecht z Koldic, známý svým protihusitským postojem. Proto byla Bílina obležena a dobyta husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Roku 1436 předal město zpět Koldicům. Od roku 1502 vlastnili Bílinu Lobkovicové, kterým byl zámek opět vrácen po roce 1989 v restitucích.
Lázně Kyselka - o minerálních vodách v okolí Bíliny se zmiňuje už kronikář Václav Hájek z Libočan, ale o jejich využívání nic nevíme. Až v roce 1712 dala kněžna Leonora z Lobkovic vyčistit prameny a začali se sem sjíždět lázenští hosté. O proslulost a široké využití minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích. Reuss byl i propagátorem využívání uhlí, které bylo sice již známé, ale málo využívané. Nájemcem bílinských pramenů se stal Georg Schwab, který v roce 1761 upravil tři hlavní prameny a brzy na to se začala voda rozesílat ve voskem zalévaných džbáncích a později v lahvích. Počáteční roční produkce byla 2 689 džbánků. V roce 1781 již stoupla na 9 000 džbánků a v roce 1786 už na 40 000. Na konci 19. století byly lázně chloubou města. Kolem lázní se rozkládal krásný park a v roce 1878 byl postaven velký lázeňský dům v pseudorenesančním slohu. Dům vyl vybaven pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalátorem a také empírovou kolonádou. Budovy jsou dílem architekta Franze Sablicka. Dalším oblíbeným místem se stala Lesní kavárna, vybudovaná z dřevěného pavilónku ve švýcarském stylu. V roce 1889 již bylo vyvezeno 2 225 000 láhví minerálky. Největším odběratelem bylo Německo.
V novodobé historii se ani lázním nevyhnulo znárodnění. Lázně byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Ze stáčírny minerálky byl vytvořen národní podník s pobočkou v Zaječicích. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. Zámecký park a okolí zcela zpustlo.
Ke zlepšení situace došlo v 70. letech, kdy byl městu přiznán statut lázeňského města. Došlo k obnově parku, vybudování minigolfu, Lesní kavárna byla obnovena. V lázních se ročně lečilo 2 500 až 3 000 pacientů. Na druhé straně bylo město zahlceno exhalacemi blízké elektrárny a skláren i ze vzdálenějších zdrojů mostecké pánve.